Hliník je třetí nejvíce se vyskytující prvok v zemské kůře. Těžba bauxitu vyžaduje jen minimální plošný záběr a zároveň i jeho kompletní obnovu. Tímto ideálním způsobem je možné zachovat přírodní a zemědělské zdroje v příslušném regionu. 

Hliník umožňuje snížit spotřebu i mnoha dalších zdrojů:

• Hliníkové balící materiály jsou odolné vůči působení světla, vzduchu, vlhkosti a tím redukují plýtvání potravinami a jejich kazivost.
• Hliníková okna, fasády, a ve výplňových stěnách pomáhají zvýšit přirozený průnik světla a tepla, čímž snižují náklady na umělé osvětlení a topení.
• Hliník je odolný vůči korozi, a proto konstrukce z něj vyžadují pouze minimální údržbu.
• Automobily vyrobeny z lehkého hliníku jsou energeticky efektivní a spotřebují méně paliva
• Hliník je 100 % recyklovatelný a může se použít opakovaně bez ztráty svých vlastností jen s využitím 5 % energie, která byla nevyhnutná na jeho prvotní výrobu.

První částice hliníku vyrobil dánský fyzik Hans Christian Ørsted až v roce 1825. První skutečné kousky kovového hliníku vyrobil německý cheemik Friedrich Wöhler v roce 1827. Jako první vypracoval postup průmyslové výroby hliníku redukcí AlCl3 kovovým sodíkem Francouz Henri Etienne Sainte-Claire Deville v roce 1854.

Bayerův způsob získávání oxidu (1888) a Hall-Héroultov způsob výroby hliníku využívající elektrolýzu a oxid hlinitý (1886), umožnil výrobu hliníku v tunách a používá se dodnes. Ze 4 tun bauxitu (přidávají se 4 tuny uhlí a 0,5 tuny žíravého natronu) lze získat 2 tuny oxidu hlinitého a z toho 1 tunu hliníku (spotřebují se při tom 4 tuny uhlíku a 15 MWh elektrické energie). Hlavními požadavky na výrobu jsou bauxit, uhlí a levná energie.

V porovnaní s tisíci lety, co lidstvo využívalo bronz, měď, olovo, železo atd., je hliník k dispozici jen velmi krátký čas.